Básničky


Má tvorba


 

Červánková

 

Na růžovém červánku, chtěla bych Ti do spánku,

šeptat slůvka něžná, která nikdo nezná.

Jsi můj osud, jsi má touha, která je tak strašně dlouhá.

Po růžovém červánku, zas posílám Ti vzkaz.

Vždyť i den je dneska růžový,  já uvidím Tě zas.

Zas políbím Tvé žhavé rty a tělo mé se zachvěje,

zas padat chci a hladit Tě, mé tělo zase Tvoje je.

Na růžovém červánku, dala bych Ti do spánku,

celičké mé tělo,  hodně by se chvělo.

Andělé prý křídla mají, sejdeme se spolu v ráji? 

Na růžovém červánku, chtěla bych Ti po vánku,

poslat jedno přání. Schovávám ho v dlani.

Chceš ho?  Hned je k mání. 

Posílám Ti slunce zář, ať rozjasní Tvoji tvář,

posílám Ti barvy duhy, hlavně modrou,

barvu lásky, ať Tvůj život nemá vrásky.

Posílám Ti sílu moře,  ať nepoznáš nikdy hoře.

Posílám Ti sílu větru,  vždyť té není nikdy dost

a tak končí moje báseň,  pro Tebe a pro radost.

Ach živote, živote, sklíčko v ruce křehké,

snít Tě snadno umíme, ale žít je tolik těžké.

¯

Podzim

Modrý blankyt pokryl nebe

i ta louka mění tvář,

po ránu nás zase zebe,

slunci slábne jeho zář.

Malíř rozlil všechny barvy,

vítr dělá nebi vrásky,

červánky nad námi hoří,

budem dýchat jenom z lásky.

¯

Místo ranní přeháňky, vzbudily nás červánky.

Vzpomínka za Tebou letí – i když má křídla, neuletí.

¯

Čekání

Na bílé louce, pod tmavým nebem, vyrostla krásná květinka.

Pod tmavým nebem, pod jasnou hvězdou, dali jí jméno…sněženka.

A když se na nebi objevil beránek, začala pohádka, byl tu i červánek.

Rozkvetla louka, roztál i sníh, bylo to štěstí, byl to i hřích

Byla to láska, není to lež, z té jejich lásky, stála by věž,

sahala by až nad černé mraky, šla bych tam s Tebou, šel by jsi taky?

Jenže ta věž je hodně moc vysoká, před nimi cesta, trnitá, daleká.

Myslíš že dojdou? Slyšíš ty kroky?

Vždyť jsou to dlouhé, předlouhé roky…

Držme jim palce, tak jako dosud, to není život, tohle je osud.

¯

Tvorba od jiných autorů


 

Tajemný hrad

 

Tajemný  hrad, chladno a pusto...

Je tady někdo?

Jsem tady já...

A kdo jsi? Že jsem tak smělá?

Já? No, jsem vlastně NIKDO...

Ale to není tvé jméno!...

Jsi tady sama...Nebojíš se?

Či jsi zde něco chtěla?

Chtěla...chodím sem snít..

 Sním o lásce, štěstí o klidném žití...

A proč zrovna tady?

Jdi k slunci, ven i pro tebe svítí...

tam vidíš stromy, louku... je plná kvítí...

potkáš tam lidi, tak jdi, utíkej!

Zkus to!...

Tajemný hrad... chladno a pusto...

 

Jaroslav Seifert - Píseň

Bílým šátkem mává,

 kdo se loučí,

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,

vraceje se domů,

s nadějí i bez naděje

věčně se vracíme domů.

Setři si slzy

 a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

(Poštovní holub)

¯

A s nebe anděl sestupuje na tváři ani vráska

a krásný jako jarní dech - ten anděl to je láska.

Ten kamkoliv se přiblíží, vše trne sladkou mukou

a slavíci a hrdličky, ty pěkné písně tlukou.

A koho křídlem dotkne se, ten celičký se změní

a v srdci něco pocítí,  co není k vyslovení.

¯

Kara L.Bailey - Namaluj si lásku

 

Namaluji svou náladu barvou bledou

Namaluji svoji duši, aby byla s Tebou

Tvé rty pastelkami vystínuji

Načrtnu Tvou pusu tak, ať ladí k mojí

Tužkou Tvé paže kolem sebe uvážu

A všechny pochybnosti pak prostě vymažu

Nakreslím déšť, jak jemně hladí

Kůži na obloučcích Tvých dlaní

Naskicuji ruku, která osuší Ti slzy

Pohled, jež ztiší všechno, co Tě mrzí

Pak naše siluety vezmu bíločerně

Když budeme se k sobě tisknout pevně

Nakreslím slunce, aby Tvé srdce okřálo

A slíbilo nám, že budeme spolu nastálo

Namaluji hvězdy na obloze noční

Přenesu jejich světlo rovnou do Tvých očí

Zachytím jemné krásy odstín

Který Tvá laskavá tvář hostí

Načrtnu Tvou ruku, jak s mojí se spíná

Dojemný polibek, na nějž se nezapomíná

Nakreslím roky, jak kolem utíkají

Máme se toho tolik naučit a najít

Namaluji pravdu, své skutečné city

Nakreslím Tě tak, abys skutečný byl i Ty

Vezmu si štětec, který maluje jemně

Abys byl můj a abys byl u mě

Tak od prstýnku naše životy se vinou,

Ve slibu, že už navždy spolu splynou

Nabízím lásku, co bys za peníze nedostal

Oddanou lásku až do smrti i dál...

¯

Nečekej na úsměv, aby jsi byl milý.

Nečekej až Tě bude kdosi milovat, miluj sám.

Nečekej až budeš osamocený, aby jsi poznal hodnotu přátelství.

Nečekej na nejlepší práci, aby jsi začal pracovat.

Nečekej až budeš mít hojnost, i s drobtami je možno se rozdělit.

Nečekej na úpadek, aby jsi si zapamatoval radu.

Nečekej na bolest, aby jsi uvěřil modlitbě.

Nečekej až budeš mít čas někomu pomoci.

Nečekej až budou velmi trpět jiní, aby jsi je prosil o odpuštění

anebo, aby jsi je povznesl na duchu.

Nečekej, protože nevíš, kolik Ti to zabere času .

¯

Toužím

 

Toužím po Tobě, lásko moje,
toužím, jak řeka touží po moři.
Všechno co je mé je taky Tvoje,
bez Tebe je mi zima jako ohni, který nehoří.

Toužím po Tobě, po Tvých rtech,
toužím jako květiny po paprscích slunce.
Toužím stále cítit Tvůj dech,
bez Tebe je život jako noc bez konce.

Toužím po Tobě jako poušť po dešti,
jak vyschlá studna po vodě živé.
Ty jsi mé jedinečné štěstí,
jsi pírko holubičky sivé.

Toužím...
S Tebou půjdu nocí temnou.
Toužím...
Lásko prosím, zůstaň se mnou!!!

¯

Rozdala bych všechno, i sebe
jen když budu mít má lásko Tebe.

Stále vidím Tvoje oči,
jak se na mě dívají,
stále cítím Tvoje ústa,
jak mě sladce líbají
.

Proč se člověk loučit musí,
se vším co měl rád,
proč v životě stačit musí,
na krásné jen vzpomínat.

Smutno je mi po Tobě
těžko jako Tobě,
kolikrát si vzpomínám,
jak se daří Tobě.

 ¯

Uvadá láska

Uvadá láska...
Ticho. Smutek. A snad i žal.
Uvadá láska …
Proč ? Sám meč ji asi stal.
Vrať se, lásko, vrať se zpět,
vždyť tě potřebuje celý svět.
Slzy jí stékají po tváři na zem.
"Zjistí někdo, že už tu nejsem?"
Uvadá láska.
A cítí těžká muka.
Naposled pro ni srdce ťuká
a ona naposled zrychlí jeho tep.
Naposled, ach naposled.
Uvadá láska...
Snad před tím netrpěla,
snad jenom polibky dát nám chtěla.
Po její tváři už jen slza stéká.
To láska pláče.
Prosí. Za člověka...

 ¯

Čas

Až jednou pochopíš, co život Ti dal,
že čas byl Tvůj nepřítel, někdy i král,
že prstýnek z touhy Ti navlíkne déšť,
že láska je nádherná a vzpomínky též,
bdi  jako dítě a přej si to zas
A tvař se, že nevíš,
že vinen je čas...

 

Karel Hynek Mácha by mi jistě neodpustil, kdybych zapomněla na jeho

 

 

Máchův Máj